Když jsem nastupovala k Záchranné službě, bála jsem se několika věcí. Velkých bouraček a malých dětí…
A to jsem v akutní medicíně nebyla žádný nováček. Hned týden po maturitě jsem nastoupila jako Všeobecná zdravotní sestra na chirurgickou JIPku a zarputile to chtěla dotáhnout co “nejvejš “.
„Musíš být nejlepší “, říkával můj táta. Druhé místo se nepočítalo a stříbro u nás doma nebyl cenný kov. A tak jsem se snažila. Jak v práci, tak v životě. A protože bez práce nejsou koláče, začala jsem hned.

ARO, operační sály, ambulance bolesti…žádná mateřinka, ale vždycky kolegyně po ruce, doktor za zády, mnohdy ne jeden, ale rovnou celé konsilium. Laboratoře, rentgeny, cétéčka, ultrazvuky… Zkrátka v nemocnici nikdy nejsi sama. Je tam plno lidí, kteří vědí co mají dělat, nebo by alespoň vědět měli. To byl můj svět. Celých 17 let…chvíli fofr, pak velká úleva a radost. Ten pocit, že jsme skoro mistři světa. Mé ego špuntovalo každý den šampáňo a tetelilo se blahem z výsluní, jak skvělý tým jsme.

Zaměření na rychlost, výkon, celoživotní vzdělávání se. To mi vyhovovalo.Neusínat na vavřínech a běžet dál. Radši ani moc
neodpočívat. Co na tom, že svět kolem nás je jak rozmazaná krajina na plátně při jízdě rychlíkem. Nevadilo mi, že nejde o originál, ale směšnou reprodukci. Všechno bylo tak jasné. Věci byly černé a bílé, hrany ostré a hranice přesné. Nebylo o čem pochybovat ani diskutovat. Byla jsem mladá ambiciozní holka, která chtěla sobě a všem dokázat, že za něco stojí. S dokonalými ucelenými znalostmi a dovednostmi zachránit svět.

Pochybnosti přišly mnohem později, nebo tu vlastně vždycky se mnou byly?

„A já jsem přijala toto pozvání, stiskla starou, těžkou mosaznou kliku a vešla dál. Ocitla jsem se na počátku objevů nových variací barev, chutí a vůní bytí.

Ten pocit, že to může být úplně jinak

Na začátku nebylo světlo ale hlas.Dřímající hlásek, někde hluboko uvnitř mě až na samotném dnu ticha. Ukrytý, schovaný, bedlivě střežený mým vlastním kritikem, který už jako malé holce nakukal, že některé věci se nahlas prostě neříkají. Jenže tenhle hlas se začal ozývat. Pozvolna a zlehka jako dotyk motýlích křídel. Víc a víc šimral, šustil a přidával na intenzitě. Zkrátka upozorňoval na sebe všemi možnými i nemožnými způsoby, které vedly k úplnému přehodnocení mého přístupu k sobě, k
ostatním, k životu, ke smrti.

A já jsem přijala toto pozvání, stiskla starou, těžkou mosaznou kliku a vešla dál. Ocitla jsem se na počátku objevů nových variací barev, chutí a vůní bytí.

Dnes se usmívám, protože jsem ušla kus dlouhé a náročné cesty. Možná její obsah i forma se úplně neshodovala s představou, kterou jsem si kdysi vytvořila, než jsem se na pouť vydala. V mém srdci si odnáším poklad vědění toho, o čem jsem tenkrát neměla ani potuchy. Malé i větší dary, které jsem dostávala od lidí, se kterými se jejich čas se mnou v jejich osudnou dobu propojil i odpojil. Navlékala jsem je po celou dobu jako na podzim bobule jeřabin na šňůřku a uchovala v krabici jako drahé korále.

„Sestřičko, já už brzy umřu, vím to, prosím buďte tu se mnou a nikam neodcházejte, já se
tak strašně moc bojím.“

Kotvou na rozbouřeném moři

Byl to den jako každý jiný.Úplně obyčejný, přesto neobyčejný. Takový jaký nese název z kouzelného příběhu malé Alenky v říši divů.” Den Nádherňajs “
Pracovala jsem na operačních sálech jako anesteziologická sestra a přivezli nám k operačnímu výkonu 92-letou babičku jako z pohádky Sůl nad zlato.Upadla a zlomila si krček v kyčli. Uložila jsem jí a připravila k výkonu.Důkladně a trpělivě jsem vysvětlila co bude následovat dál. Vzpomínám si, že na mých rtech visela každým pohledem. Stala jsem se její kotvou i majákem na rozbouřeném moři, kde se ocitla.Tolik světel, přístrojů, neosobních hlasů, doteků,mumraj jak v mraveništi, tempo pásová výroby. Byla velmi vyděšená. Bála se, že se už neprobudí. Držela se mě za ruku a nechala se unášet přívalem mých
konejšivých slov.

Naštěstí moderní medicína ovládá způsoby přípravy anestezie na míru, aby byla co nejšetrnější k věku i zdravotnímu stavu
klienta. Nachystala jsem sterilní stolek a pomůcky na nápich subarachnoideálního bloku. Výhodou této anestezie je znecitlivění těla od pasu dolů, takže klient je po celou dobu operace při vědomí a je možno s ním komunikovat a plnit jeho potřeby. Vyčkávali jsme příchodu lékaře.

Objevit svůj dar

Chirurg zarouškoval “ skalpel prosím “…-
Seděla jsem vedle ní, držela za ruku, hladila po čele. Přesně v ten moment se naše pohledy střetly. Hleděla jsem do jejích hlubokých pomněnkových očí a vnímala kouzlo přítomného okamžiku. Byla tam absolutní důvěra. Cítila jsem, jak moji dlaň pevně svírá. ”Sestřičko, já už brzy umřu, vím to, prosím buďte tu se mnou a nikam neodcházejte, já se
tak strašně moc bojím.” V tom pohledu bylo vše. Měla jsem příležitost nadzdvihnout oponu a procítit blížící se konec bez začátku, nebo začátek bez konce.

Potají jsem si stírala slzy, které se mi nedařilo zadržet a koulely se po tváři. Všude kolem se rozlila příjemně teplá a hebká záře. Zvláštní klid, lehkost a ticho prostupovaly tu chvíli. Jako když se vrátíte do důvěrně známého místa, kde zažíváte pocit bezpečí. Neuvěřitelný a přenádherný zážitek, který mi věnovala jako dar na oplátku.

To byla jenom ochutnávka, to hlavní mělo teprve přijít. Z okresního přeboru rovnou do ligy mistrů. A
najednou už nešlo couvnout. Něco ve mě povstalo a rozhodlo, že odteď to bude všechno jinak…

Tam někde na chodbě mezi předsálím a chirurgickým operačním sálem jsem se rozhodla, že odejdu. Hluboce jsem pocítila ze strany lékaře, že někdy je pro něj klient jen číslo na monitoru, diagnóza, nebo čárka do
atestačního bloku splněných výkonů. Toto probuzení způsobilo, že jsem již zde nadále nemohla setrvávat.
Skončila jsem hned druhý den.

Cesta osudu mě zavedla k Záchranné službě, kde jsem prožila 7 let. Nic není náhoda.

Jestli se ptáte, zda babička z pohádky zemřela? Ten den ještě ne, ale tenkrát byla paní Smrti hodně blízko a dovolila mi ji pozvat do svého života, nacítit její přítomnost a objevit tak svůj dar průvodce umírajících.
Za to jí jsem velmi vděčná.