Jak už jsem zmínila v předchozím článku, v práci jsem se vždy obávala dvou věcí. Velkých
bouraček a malých dětí. Nebylo tomu jinak ani když jsem později nastoupila k Záchranné službě. Je to proto, že pracuji na malé výjezdové základně, kde je k dispozici jedna posádka RZP (rychlé zdravotnické pomoci). Záchranář a řidič. Jedna
základna, ale poměrně rozsáhlý region. Pokud zavoláte na tísňovou linku 155 ozve se operátor ZOS (zdravotníckého operačního střediska) příslušného kraje. Ve chvíli, kdy jsou od volajícího základní údaje k dispozici, zpracovává výzvu další dispečer a ihned vysílá nejvhodnější výjezdovou skupinu ZZS. Na základě vyhodnocení naléhavosti výzvy je vyslána buď posádka vedená lékařem, nebo zdravotnickým záchranářem. V tuto chvíli je aktivován systém výzvy přes PC, mobilní telefon,
navigaci i tiskárnu. To jen pro ilustraci, jak systém funguje.
Zvoní telefon, běžím se obout, bunda, náprsenka se služebním telefonem, svítilnou, vysílačkou, natáhnu rukavice…potvrdím výjezd do 2minut, skočíme do auta, majáky, houkačka a jedeme. To je můj svět.
První rozpačité pocity… Zorientovat se, rozhodnout se a převzít zodpovědnost za
svá rozhodnutí, abych dokázala co nejlépe profesionálně poskytnout pomoc a chovat se tak, jak si přeji aby se ostatní chovali ke mě. Není to vždy úplně jednoduché, protože jedno moudré přísloví praví, že ,,neštěstí nechodí po horách,
ale po lidech.“ A to u nás na severu platí dvojnásob. Lidé jsou různí, někdy vyděšení ze stresové situace, jindy jen pohodlní řešit své chronické potíže. Strach o svou osobu a vidina převozu autem s houkačkou jako solidní taxi služba zdarma. I
to je realita a bohužel ne ojedinělá.
Nejsem tu však v roli soudce ani někoho kdo tento ,,roky nastavený systém“ dokáže změnit.
Jsem záchranářka. I když já říkám pořád, že jsem víc zdravotní sestra.Vnímám totiž stále velký rozdíl mezi těmito profesemi. Jako zdravotní sestra jsem měla a mám možnost dívat se na pacienta holisticky, celostně. V souvislostech. Jako na
ucelený příběh který má začátek, prostředek a konec. Jsem u jeho příjmu, průběhu
hospitalizace, vyšetření, operací, rekonvalescence, odchodu domů nebo úmrtí. Krok
za krokem, i když ve svých myšlenkách vždy o krok napřed. Jako záchranář jste vtaženi pouze do určitého časového úseku života člověka. Jako střihač u filmu. Za těch pár minut je třeba pochopit celý příběh a dát mu smysl. Nastavit autopilota a jet
podle naučených postupů ABCD. Rychlost, přesnost, hra o čas. Jen já nejsem ten, kdo na druhé straně mačká stopky. Jsem trochu pozorovatel, dívka v jedoucím vlaku. Potlačit emoce ale zachovat si plný kalich vlídného lidského přístupu, empatie a intuice. Podle výrazu ve tváři už víte za ta léta co se právě děje.
A také to cítím. Každý z nás vyzařuje určitou energii a vzájemně tak na sebe působíme. S někým je nám hezky, s jinými se cítíme jak na trní a po těle je úzko, máme strach.Věřím, že po světě nekráčí jen naše tělo, ale že v něm bydlí také naše
duše. To ,,neviditelné nic,, jež váží 2g a není vidět. ,,To něco“, co opouští tělo a vrací se ,,tam domů“, aby se třeba mohla znovu vrátit a narodit. To, kvůli čemu se otevírá okno, když člověk zemře za zdmi nemocničního pokoje. Ať může v klidu odejít… Dělala jsem to také. Naučenými pohyby, mlčky s hlubokým respektem a
úctou.
Čas…to je tím artefaktem, oč se smlouvá. Kdyby to bylo možné, platili by jej lidé
zlatem. A kolik ho jen tak promrháme, promarníme, ztratíme? A pak vypukne
panika. Vyčerpáno, už žádný není… Hra skončila. Jak tenký je led mezi životem a smrtí? Velmi. Stačí okamžik, chvilka ne-pozornosti a všechno je úplně jinak.Ti, kteří zašli až na druhý břeh, a třeba byli mnou vráceni zpět, by mohli vyprávět, jaké to
je ,,mezi světy“.
Jejich příběhy mě vždy zajímali. Někteří se mi tak vryli pod kůži, že na ně nikdy nezapomenu. Způsobili mimo jiné i proměnu mojí bytosti, abych se stala tím, kým se mám stát. Byla jen přítomná a nehodnotící.